28.11.2009
Malá blogová povídka - Literatura
 Jelikož už svůj blog už nějaký měsíc nechávám ladem, rozhodl jsem se pokračovat v aktualizaci alespoň formou ryze občasné aktualizace. Když mám v tom všem předmaturitním shonu chvilku času, věnuji jí krátkému příspěvku na svém twitteru (vnimat_krasu) a blog nyní zůstává jako takový nepříliš chtěný kamarád. Do těchto sychravých dní, jaké konec listopadu každoročně nabízí, vám tedy předkládám kratičkou povídku, kterou jsem napsal ryze pro svoje pobavení. Doufám, že se vám bude alespoň trošku líbit. Teprve, když zubatým nožem s dřevěnou rukojetí řezal do červeného masa, přepadla Káju Vocelku jakási vina. Byl to pořádný flák zadního, a ačkoliv jej Kája několikrát vložil pod silný proud vodovodu, stále na něm byly znatelné skvrny po krvi a béžové škáře. A možná to právě byla ta statečně vzdorující kůžička, která Káju Vocelku, vyučeného řezníka, přivedla k uvědomění si celé té patálie.
Situace, v níž se Kája na podzim jednapadesátého ocitl, byla tak krajní a morbidní, že téměř zaváněla cynickou komičností. V noci, kdy již bylo řeznictví, ve kterém pracoval, několik hodin po zavírací době, stál dobře rostlý leč trochu otylý Kája Vocelka v pracovním oděvu za řeznickým pultem a sekal za svitu lampy do něčeho, o čemž by i nadprůměrný znalec oboru prohlásil, že je pravděpodobně pořádný kus hověziny. Obřezával flaksovité části pečlivě, jako kdyby připravoval jídlo pro samotného soudruha Gottwalda, a když byl s výsledkem spokojený, zabalil kus masa do igelitového sáčku a následně uložil do mrazicího boxu. Za těch dlouhých dvacet let, co pracoval s mrtvolami rozličné zvěře, nikdy nezůstal v řeznictví až do noci. Byla to taková jeho velká premiéra.
Na dřevěném prkénku mu zůstávaly odkrojené zbytky. Použil na ně jeden z těch velkých bílých pytlů, do kterých se v řeznictví běžně házely odřezky.
Zadní maso bylo připravené a tak Kája zopakoval svůj rituál s igeliťákem a položil na pohled chutně vypadající maso do mrazáku hned vedle dalších nařezaných kusů. Řeznická chladnice, do které zřízenci pokládali vždy jen to nejlepší z jatečních dodávek, byla takto v noci většinou prázdná. Kája Vocelka jí ale naplnil čtyřmi kusy stehenních řízků, pěti pořádně velkými steaky z hýždí a pak dalším, o poznání menším a méně úhledným masem, které ořezal ze zbytků. Byly tu kousky lýtek, břicha a končetin, ze kterých však bylo velmi obtížné odřezat změť šlachovitých provázků.
Ten flák zadního, během jehož porcování přepadl Kája Vocelku ten zvláštní pocit viny, byl posledním masem, které tu noc hodlal oddělit. Maso už se v chladicím boxu řeznictví začalo hromadit a Káju přepadly obavy, aby jeho vetchá plátěná taška takovou váhu unesla. Uložil nakrájené zadní k ostatnímu a zavřel chladnici.
Na zakrvácené pulty, koše s odřezky šlach, flaksy, bílé dlaždice nenávratně nasáklé krví, zaneřáděné nože a hlavně na červeno obarvená dřevěná prkénka byl zvyklý, ale nikdy je za svojí dlouholetou praxi nemusel po sobě uklízet. Tu listopadovou noc však uklízet musel. A musel uklízet dokonale.
Nejprve se proplížil kolem pultu a do pytle s odpadem naházel několik nepatrných, ale přesto veledůležitých kousků. Až když byl naprosto přesvědčen, že už se po zemi neválí další odřezky, vzal do ruky žínku, namočil jí v teplé vodě a jal se umývat zašpiněné dlaždice. Po dlaždicích vykoupal ve dřezu kuchyňské náčiní a hlasitě přitom zaklel, to když si svým pracovním nožem rozříznul bříško ukazováčku. Na prkýnka musel použít kapku tekutého mýdla. Pak vrátil všechny nástroje na svá místa a několikrát přejel pult jedním ze špinavých ručníků.
Takto se Kája Vocelka pohyboval po řeznictví ještě pár minut a teprve pak si zcela spokojen odložil pracovní plášť, sroloval jej a popadl těžký pytel s hromadou odřezků. Na plácku za řeznictvím stál velký kontejner. Popeláři si pro něj měli přijet za několik hodin.
Venku pršelo a byla zima. Kája, který vyšel ven jen v košili a kalhotách, se celý otřásl a spěšně otevřel černé víko kontejneru. Do obličeje jej ihned praštil příšerný zápach shnilých potravin, lebedících si na dně dobrých několik dní. Do tmavé díry, ve které se kromě kusů prasat, kuřat a jiné havěti vyskytovala mimo jiné i do černého vaku pečlivě zabalená hlava soudruha Zákonického, vhodil poslední odřezky jeho končetin, zadnice, pivního pupku a flaksy ze zvláště kvalitního masa, které mají lidé kolem krkavice.
Tu noc si obyvatelé té čtvrti pamatovali jako obzvláště větrnou. Každou půlhodinku padal slabý déšť a tu a tam se na obzoru objevil hrozivý blesk. Pouliční lampy nesvítily, což Kája, zamykaje o pár minut později přední vchod do řeznictví, v duchu ocenil. Tvář mu zakrýval límec velkého kabátu a v ruce držel naditou igelitovou tašku. Tašku plnou šťavnatého masa.  Druhý den večer tancovala Marie Vocelková, manželka Káji Vocelky, kolem skromného kuchyňského dřezu v bytě své sestry a melancholicky si pobrukovala. Snažila se nedat své sestře Ireně najevo, jak moc jí je nepříjemné, že u nich teď musí s manželem Karlem přebývat. Irena byla rozvedená a žila ve svém dvoupokojovém bytečku se svým malým synem Ládíkem. Aby Marie vyjádřila sestře své díky, dohodla se s ní, že ve středu převezme roli bytové kuchařky a že navečer připraví pořádnou masovou baštu.
Na velké dřevěné desce měla naskládané všechno hovězí, které prý Kája dokázal ulít v práci, a malou paličkou mu dodávala tvar. Bylo toho skutečně hodně. Rozpoznala několik kusů zadního, stehenního a dalšího kvalitního echt masíčka. Měla z Káji radost. Když se jej ptala, zda by dokázal něco sehnat, počítala spíše s tím, že na její žádost zapomene. On ale místo toho přinesl celou igelitku kvalitní hověziny, ačkoliv musel, jak sám řekl, tvrdnout v práci dlouho do noci.
Plánovala z hovězího navařit rostbífové závitky s křenem, sekanou s houbami, roštěnou s paprikou a holštýnský biftek. Jako polévku plánovala pravý ukrajinský boršč, který vařívala nebožka jejich matka a Irena se po něm vždy mohla utlouct. Marie o té večeři hovořila už pěkně dlouhou dobu a spálit Irenino nejoblíbenější maso by pro ni bylo stejně bolestivé, jako když poprvé četla ten dokument podepsaný soudruhem Adolfem Zákonickým. Dokument okamžitého znárodnění Kájova soukromého domku, v němž ještě donedávna spolu žili.
Marie se ten večer skutečně měla co ohánět. Hovězí od Karla z práce nakonec bylo o něco tužší, než bylo běžné, ale vonělo hezky a během pečení nakonec trochu změklo. Červený ukrajinský boršč se jí povedl náramně. Když jej ochutnala ještě vroucí z velkého hrnce, už jen ta vůně ji vrátila zpátky do dětských let, kdy z talíře vybírala fazole a jedla jenom kousky propečeného hovězího. Sekaná, roštěná i závitky se jí také povedly na jedničku a Marie si oddechla. Holštýnský biftek měl možná příliš tvrdou kůrčičku, ale stejně byla se svým kulinářským výkonem spokojena.
„Hovězí hody," zavolala později, když obsypaná hlubokými talíři vstoupila do obývacího pokoje. Pro onu slavností večeři se z něj na jeden den stala jídelna, to aby Irena, Ládík a Kája neviděli, jak ono hovězí maso celý večer pracně připravuje.
„Ukaž, já ti pomůžu," zvolala Irena a vzala své sestře Marii dva talíře se sytě červenou polévkou. „Není to ta maminčina?" zeptala se v zápětí, když jí do nosu praštila ona zvláštní kombinace červené řepy a smetany.
„Je to ona," usmála se a sledovala, jak se sestřiny tmavé oči rázem zaplnily vzrušením. Marie položila zbylé talíře na prosklený obývákový stůl a posadila se vedle svého manžela Káji. Úsměvem mu vyjádřila své díky a on jej kvitoval souhlasným mrknutím.
A pak se už všichni pustili do polévky. Irena, Marie i Ládík si hned naplnili lžíci tím největším kusem masa, který ve své porci našli, a souhlasně zamručeli nad jeho kvalitou. Kája Vocelka, známý to masožrout, si však nabral fazolky a jen pokradmu sledoval okolní přísedící, zda jim chutná kus stehenního masa ten den již pohřešovaného soudruha Adolfa Zákonického.
Chutnal.
A moc. 
30.08.2009
Pomník Oasis - Osobní deníček
 Byli dva a ta parta kolem vlastně nikdy nebyla úplně podstatná. Jasně, hrál tam i takovej s tím starým obličejem, kterej vypadal, že je starej i když mu bylo kolem třicítky, a vždycky hrabal do strun jako pominutej. Bubeníci se měnili jako ponožky a na každou koncertní šňůru jezdil vždycky někdo novej, i když se třeba lidem zdálo, že ten co byl před tím byl fajn. Ale na druhou stranu to bylo jedno. Byli tam ty dva a bez nich by to nešlo, bez nich by to nebylo vono. Jeden měl hlas. A že to byl nějakej hlas. Teda v poslední době už zněl tak nějak jinak divně a chvílema skoro jako by už to žádnej hlas nebyl, ale pořád měl charisma a auru někoho, kdo, když přijde za mikrofon, předvede vám něco úžasného. V těch písničkách nám svým chraplákem tlumočil, jak důležitá je Ranní sláva, že budeme Žít věčně a hlavně vo tom, že je Rockenrollová hvězda.
A ty písničky psal ten druhý. Ten tišší, rozumnější a ten, který dokázal hrábnout do strun tak, že by to Dědek z Kaťáků nezvládnul líp. Prostě jeden psal, druhej zpíval. Jednoduchá rovnice jako dobře mířená facka. Tenkrát v devadesátým čtvrtým vydali svoje první album a pak i vyprodali nějakej velkej anglickej stadion. Teď v poslední době už prostě nehráli tu hudbu, která se líbí mladejm a nemohli za to až tak ouplně voni, jako spíš všeobecnej vkus, kterej dneska doporučuje nenáročnej pop a hroznou taneční hudbu. Oni tu vždycky byli. Se svym poctivym britskym druhem rockenrollu, přidrzlym zpěvákem, slušňáckym kytaristou a neuvěřitelnou kopou libovejch melodií. Ale už tu nejsou. Drzoun Slušňákovi rozkopal kytáru a ten vodešel z kapely. Nemůžou bejt bez sebe. Slušňák hezky zpívá a umí psát a jestli vydá sólovku, bude to spíš Dylan než rocková modla. Drzoun napsal pár pěknejch písniček, ale napsal pár pěknejch písniček za patnáct dlouhejch let. Musej bejt spolu. Vodděleně je nechci. Určitě, možná. PS: Nejsem opilý, jen důsledný ;). 
28.07.2009
Zajímavosti #7: Letní výstřely - Zajímavosti
 Léto je v plném proudu a já jsem letos už ani nevyhlásil svůj tradiční "blogařskej sunshine", protože v poslední době aktualizuji stejně jednou za měsíc a nejsem si jist, jestli se moje blogování ještě zakceleruje. A může za to Twitter! Tento nevinný glosář, kterému jsem z počátku nepřikládal takový význam, je opravdu neskutečný šetřič času a článek, s nímž bych se tady v blogovém editoru matlal půl hodiny, tam jsem nucen shrnout do jediné věty a nejvíce je na tom zarážející, že to ve většině případů do jedné věty shrnout lze. A tak se alespoň v letních zajímavostech vrátím na chvíli do tohoto starého systému, ve kterém všechno trvá několikanásobnou dobu, a budu se na pár minut věnovat tématům, kvůli kteým jsem svůj blog před čtyřmi lety zakládal.
- Western Call of Juarez jsem kdysi nazval originálním eposem s vynikající atmosférou a proto druhý díl jsem od Techlandu očekával více, než jakoukoliv jinou hru. Nevím, jak to chlapci dělají, ale tentokrát je to snad ještě lepší, hezčí (úměrně době vydání, samozřejmě) a zábavnější střílečka než předtím. Hrozně se mi líbí to propojení obou bratrů, včetně možnosti vybrat si, za kterého si danou misi projedete a ačkoliv je to ve skutečnosti spíše kosmetický tah, působí to tak nějak zvláštně profesionálně a po dlouhé době mám pocit, že hraji pecku opravdu áčkové úrovně. Škoda jen, že rozličnost prostředí si od minula trochu pohoršila. První tři mise, kdy bratři válčí a posléze utíkají domů jsou rozhodně tím nejlepším z celé hry a pak mi začaly lokace trochu splývat v jedno velké westernové a posléze apačské městečko. Ale i tak je Call of Juarez 2 zatím bezkonkurečně nejlepší hrou, která se mi letos objevila na monitorech. Doporučuji zahrát si během čtení této knihy. Jestli ještě nemáte, kupujte, hrozí vyprodání. Totéž platí pochopitelně i o hře. - Herní Harry Potter je ždímačka peněz, to je jasné snad úplně každému, kdo si je vědom neobyčejné síly této značky. Ovšem, aby hra za více než tisíc korun byla tak mdle stupidní, jako letošní Princ dvojí krve a nabídla tak krátkou zábavu, to už chce od Electronic Arts hodně drzosti. V šestém díle se tvůrci drželi modelu, který použili již ve Fénixově řádu, čili znovu otevřeli celý model hradu a položili do něj příběh, ve kterém jakoby se Harry mohl volně pohybovat. Mít velkou, propracovanou lokaci je sice hezká věc, přioperovat kameru za ramena Harryho a nikoliv kamsi volně do prostoru také, ale když je vše ostatní tak lineární a přitom jednoduché, dokáže Harry pobavit snad jen ty fanoušky, kteří jsou vedle už z toho, že mohou s kouzelnickou trojicí utíkat po pozemcích Bradavicích. V čem je průser a proč mě šestý Potter nebavil (ač jsem pětku onoho času vychválil do nebes) se dočtete za pár dní v regulérní recenzi. - Před pár minutami jsem dokoukal poslední díl britského seriálu Life on Mars a skoro by se slušelo poděkovat tvůrcům za nápad, silné postavy a vtip, čili za tři věci, které abyste v nových detektivních i nedetektivních seriálech hledali zvětšovacím sklem. Největším kladem seriálu však do posledního dílu zůstala hlavní herecká dvojce John Simm a Philip Glenister – pro mě dva naprosto neznámí herci, kteří vytvořili silnou dvojici, kvůli které jsem se vysloveně těšil na nové díly. Ačkoliv bych rád seriál sledoval dál (navzdory volnému pokračování Ashes to Ashes, již bez Simma) je nakonec dobře, že skončil a nechal tak příběh uzavřený dokonalou písničkou od Davida Bowieho. Oproti všem těm nekonečným historkám o sedmi sériích je těhle šestnáct epizod příjemným osvěžením a jakoby divákovi vracel víru, že i úspěšný televizní seriál může mít konec. PS: Shlédnul jsem pro porovnání první epizodu amerického remaku tohoto seriálu a herci mi pro tuto konverzi přišli relativně slušní. Tedy až na Harveyho Keitela, který je pro roli energického Gena Hunta už moc starý a vůbec vypadá, že by ho dva panáky whiskey položily k infartovému sténání.
23.06.2009
Snuffněte si Palahniuka - Literatura
 Knížek se do České Republiky měsíc od měsíce dováží relativně velká hromada a najít mezi nimi skutečnou perlu je opravdu těžké. Já většinou chodím po jménech nebo po doporučeních od známých a tak mi před pár dny nesměla uniknout možná nejslavnější kniha mého oblíbence Cormaca McCarthyho (psal jsem o jeho Tahle země není pro starý a líbila se mi i kratší Cesta) s názvem Krvavý poledník. Věhlasná pověst této knížky a samozřejmě nadšené recenze v českých médiích mi skoro zaručovaly, že knížka bude největší nářez, jakého jsme se kdy od McCarthyho dočkaly. Bohužel tomu tak není. Nechci psát dlouhé hodnocení tohoto slavného díla, protože jsem jej ještě nedočetl a ke konci se rozhodně nehrnu. Jednou větou však můžu vyjádřit svůj nezájem o příběh, ve kterém jakoby se pořád dělo to samé a ani ta pro McCarthyho tolik typická větná konstrukce a syntax totálně kašlající na uvozovky mě v Krvavém poledníku nebaví a nebýt to kniha tak velkého jména, skoro bych si dovolil říci, že nudí. Ale jak mě zklamal můj oblíbený americký spisovatel McCarthy, jasnou stovku bych v procentech udělil poslední knize Chucka Palahniuka, tedy té osoby, jejíž knížky mě nikdy nebavily a ani příběhově zajímavý Klub Rváčů jsem nedokázal dojet do konce.
Drama Snuff potvrdilo mojí domněnku, že valnou většinu úspěchu dobré knihy dělá především kvalitní a neotřelý nápad. Palahniuk ho tentokrát měl a spolu s ním se mu podařilo získat i cit, nezabít jej přehnanou délkou a neztratit ani na chvilku originalitu a vtip. Nebudu se příliš rozkecávat o ději: stárnoucí pornoherečka Cassie Wright chce vytvořit rekord sexu s šesti sty různými muži i s vědomím, že při něm pravděpodobně zemře. Příběh se tedy odehrává v átriu dějiště konání tohoto rekordu, ve kterém se připravuje šest set různých chlapů, a čekají, než přijde řada na jejich minutku slávy. Pán č. 600 je například jeden ze známých pornoherců, dlouholetý Cassiin přítel, stotřicetsedmička je zase vyhaslá televizní hvězda, která obdivuje Cassie a sype do sebe jednu viagru za druhou a mladík s číslem sedmdesát dva je nejspíše Cassiino jediné odložené dítě. V knize se na stosedmdesáti stránkách rozvíjí dialog mezi těmito třemi pány čekajícími na svojí příležitost a do toho Palahniuk prokládá poznatky mladé uvaděčky, Cassiiny pomocnice, která vyvolává čísla mužů, kteří půjdou na scénu. Docela dobře, i když zároveň tak nějak vůbec, si dovedu Snuff představit jako divadelní hru v nějakém perverzním nočním klubu. Celý příběh se totiž vlastně odehrává v jednom lokále a osudy hrdinů jsou ve skutečnosti více prohloubeny, než by se ze začátku mohlo zdát. Porno komedii tu místy střídá relativně hořká tragédie, kdy hrdinové přemítají nad svým životem a zamýšlejí se, jestli jejich přítomnost na této pornoakci je skutečně to, co od svého osudu čekali. Nebudu tvrdit, že Snuff není zosobněná vulgarita a že oficiální děj příběhu klame tělem. Autor si ale výborně hraje s triem mužských postav, nechává zkušeného pornoherce vykládat historky z minulosti, rád popisuje natočené pornofilmy s Cassie Wrightovou, jejichž názvy ironizují skutečný pornoprůmysl a zkrátka je kousavě vtipný a vkládá do knihy historky, které si (mužský) čtenář zapamatuje a v případě sloní paměti je může převyprávět kamarádům v hospodě. Ono přídavné jméno "mužské" jsem do závorky rozhodně nedal omylem – Snuff je prostě kousek cílený pro pány a nevěřím tomu, že by se obyčejné ženě mohl tento Palahnuikův příběh zalíbit. Je plný sprosťáren, vyprávění o erotice a závěr má tak vulgárně ujetý, že by mu snad mohl konkurovat jen film The Brown Bunny s Vincentem Gallem v hlavní roli. Přesto však stojí za přečtení a pokud snesete sprostou srandu pro bezvěrce, rozhodně vám nový Palahniuk zpříjemní letní dny.
24.05.2009
Emoce značky Heavy Rain - Počítačové hry
 Je to něco přes tři roky, co jsem si ve svém pomyslném pařanském deníku (Stormův výraz, sorry za použití) odškrtnul po dlouhé nedělní "pařbě" hru Fahrenheit. Napsal jsem si k ní do krátké poznámky: Asi jsem moc staromódní adventurista, ale vysloveně mne štvaly ty prokleté akční scény. Vsuvka s létajícím nábytkem v hrdinově bytě mi málem přivodila infarkt. I s těmito problémy jsem ale hru zvládl během jedné neděle. Zpětně však Fahrenheit doceňuji o mnoho více, než tehdy pár minut po skončení závěrečných titulků. Když si totiž takto nostalgicky prohlížím textový dokument s dohranými hrami (který jsem za rok 2009 doplnil zatím jen dvěma kusy – Tomb Raider: Underworld a Empire: Total War), na valnou většinu z nich si nevzpomínám a pokud ano, tak s pomocí dlouhého oživování paměti a možná i s příručním manuálem k hraní. Jenomže na Fahrenheit se nezapomíná. Co to vlastně tehdy bylo? Adventura? Third-person akční hra? Arkáda s detektivní zápletkou? Ať už to bylo cokoliv, bylo to maximálně zapamatovatelné a to i proto, že nic podobného doposud ve stále se opakujícím herním poli nevyrostlo. Téhož postřehu jsou si evidentně vědomi i sami tvůrci – francouzské, doposud nezávislé studio Quantic Dreams – a svůj model herního hybridu upgradujícím point&click adventury do nové úrovně přinášejí podruhé, tentokrát ještě mnohem lákavěji.
Pokud jste se posledních pár dní alespoň vzdáleně ochomýtali kolem herních webmagů, pravděpodobně vám neuniklo video z chystaného (samozřejmě nepřímého) pokračování Fahrenheitu, akční adventury Heavy Rain. O této hře se toho hodně namluvilo již v hromadě informačních letáků z roku 2006. Konkrétně šlo o videa (odkaz), která měla demonstrovat dokonalost obličejové mimiky a revoluční přenesení emocí postavy na herní monitory. Pár dní staré video (odkaz) mě rozhodně z počátečního vzrušení vrátilo trochu na zem, ale i tak je zatím Heavy Rain více méně takový, jaký si ho představuji a na jaký se těším. Grafika a rozpohybování ksichtů obou postav není sice graficky tak dokonalé, jak tvrdili tvůrci, ale ty drobné detaily ve tvářích detektiva a útočícího černocha jsou tak pozoruhodné, že si zaslouží tichý potlesk. Popravdě ta většinová část videa, ve které se obě postavy mlátí a hráč určuje délku a vývoj bitky včasným mačkáním tlačítek, mě nechává celkem chladným. Mé kritické oko však plesá, když na začátku začne obrovitý černoch detektivovi vyhrožovat a neomaleně se k němu přiblíží. Líbí se mi ten detail, kdy se oči detektiva napjatě zúží a téměř jsem skrze monitor cítil, jak si nepříjemného černocha obezřetně měří. Ten je mimochodem nasnímaný taktéž výborně a z obrázku, který jsem z videa vyfotil, je rovněž poznat vynikající hra světel a stínů, díky níž vypadají obě postavy (zvláště tedy ta napravo) téměř jako vystřižené z hraného filmu. Nevím, jaký Heavy Rain nakonec bude a je docela možné, že časté minihry "ukážem vám klávesu a vy jí rychle stisknete" pohřbí hratelnost ještě o několik stupňů více, než v případě Fahrenheitu. Emoce v očích, které byly v případě této hry tolik propagovány, jsou však v ukázce zcela zřetelné a jsem zvědavý, kam Heavy Rain posune onu tenkou hranici mezi hraným a animovaným příběhem. Těším se, až to zjistím.
11.05.2009
Milující Joaquin Phoenix - Filmy
 Není to tak dávno, co jsem zveřejnil svojí krátkou studii herce Joaquina Phoenixe, konkrétně týkající se jeho současného záhadného chování. Uvažoval jsem nad tím, zda svoje ego vousatého rappera bere vážně, nebo je to vše jen taková recese ve stylu Borata. Od února, kdy jsem článek poslal na internet, se toho kolem hudební kariéry mého oblíbeného herce nic moc nedělo, jen se v průběhu března prý někde popral s fanouškem a na Youtube k tomu existují nejrůznější více či méně nekvalitní videa. Nechci se zde však dnes rozepisovat o tom, jestli skutečně někoho mlátil a kdy už celá tahle šaškárna skončí popřípadě kam až dopluje. Chtěl bych krátce pohovořit o filmu, který by při určitých okolnostech mohl být posledním filmem, ve kterém uvidíme Joaquina Phoenixe bez umaštěných vlasů, černých brýlí a srandovního přízvuku. Film se jmenuje Two Lovers a jedná se již o třetí spolupráci mezi Phoenixem a režisérem Jamesem Grayem.
Předloňský film této dvojice, gangsterské drama Noc patří nám, mě příliš nenadchnul a k Two Lovers jsem tedy přistupoval s mírným despektem. Leonard (Phoenix) je mladý mírně psychicky narušený Newyorčan bydlící u svých rodičů, který je jednoho dne seznámen se Sandrou, půvabnou hnědovláskou, mající o něj vážný zájem. Zhruba ve stejnou dobu se však Leonard potká taktéž se svojí novou sousedkou, blondýnou Michelle (Paltrow) a téměř okamžitě se do ní bláznivě zamiluje. Osamělý muž se tak rázem ocitá mezi dvěma ženami, přičemž jedna z nich jej miluje a do druhé je zamilovaný on. A kdybych měl celé pojetí filmu vyjádřit jednou větou: dvě hodiny pendluje mezi přítomností jedné a druhé a snaží se rozhodnout, která z nich je pro něj přijatelnější. Že vám to nepřipadá jako nic závratného? Inu, mohu ještě dodat, že se celý snímek relativně líně táhne a nějaké to tempo nasazuje až několik minut před samotným závěrem. Hrozné? Vůbec ne. James Gray výborně zvládá psychologii hlavního trojlístku a i díky výborným hercům (Phoenix skutečně exceluje a Gwyneth Paltrow s Vinessou Shaw jsou zase typově výborně vybrané). Líný sled událostí ve snímku je tak spíše k prospěchu věci a vy se skutečně dokážete sžít s Leonardovou postavou, ačkoliv je poněkud odlišná a tajemná. Charakter Phoenixovi role je dokonce takový, že si ani v jednom okamžiku nejste jisti, jak se v dané situaci může zachovat. Zatímco se tedy na samotném začátku pokouší o sebevraždu skokem do moře, zítra s úsměvem baví svojí pantomimou zákazníce v otcově čistírně. Závěr filmu bych spoiloval jen velmi nerad a tak jen podotknu, že je mrazivý a mě dojal (ačkoliv mě dojme téměř každý druhý trochu chytřejší romanťák – ano i Určitě, možná :)) Jen bych tedy chtěl bokem vyjádřit lítost, že Phoenixe na nějakou dobu na obrazovkách neuvidíme, protože je stále jeden z nejlepších herců současné scény a cokoliv řekne svým typickým "cashovským" hlasem, to mu na místě žeru i s navijákem. Je boží. A já ho chci zpátky ;(.
27.04.2009
Gangsterské desatero pochybností - Počítačové hry
 Pokračování možná nejlepší počítačové hry, která kdy vznikla v České Republice, se den co den odhaluje netrpělivým fanouškům. Mafia II byla dlouho projektem utajovaným a tajemným a za ta léta, co celou republiku, potažmo i celý svět, okouzlil její první díl, se vyrojilo tolik fám o přípravách druhého dílu, že bychom je nespočítali ani na prstech pětirukého mutanta. Jenomže v současné době je druhá Mafia už jasnou věcí a právě nyní, koncem dubna roku 2009, pracují marketingová oddělení 2K Czech, potažmo jejich distributorů, skutečně naplno. Vyskytlo se široké spektrum informací (například desetistránkové preview v tomto SCORE nebo dlouhá detailní představovačka na Tiscali), HD videa z hraní prvních misí a obrázků tolik, že by i jejich množstevní přirovnání k hromadě bylo poněkud neúplné. Zkrátka a dobře se již vyrojilo tolik informací, že se ze zimního spánku probudili příznivci jedničky a nahlas se začali projevovat. A začali se projevovat negativně. Jak už jsem napsal o příspěvek níže, pražskobrněnským 2K Czech téměř stoprocentně věřím, a plašany typu začínajícího bloggera Romana Bičana (kterého každopádně v jeho snaze podporuji, protože bloggerská scéna potřebuje nové, mladé lidi, kteří umějí psát a mají k současným tématům co říct) odbývám mávnutím rukou. Druhé Mafii zatím jasně předvídám světlou budoucnost, avšak rozhodl jsem se i očima prozatímního optimisty znovu si řádně prohlédnout všechny mafiánské informace o pokračování herní legendy, znovu dohrát slavný první díl a posléze sepsat pochybami naplněné desatero. Desatero, které neberu úplně vážně, avšak coby znalec prvního dílu jsem si jist, že by na něm mohla být kapka pravdy. Předkládám tedy seznam bodů, které by z druhé Mafie mohly udělat zklamání pro tuzemské milovníky jedničky a jíž se mé, o úspěchu zatím pevně přesvědčené srdce někde ve skrytu levé aorty trochu obává. Čili jednoduše: co by mohlo z připravované hry Mafia II udělat pro české fandy nečekané zklamání?
1. Nekvalita českého dabingu
Nic jsem zatím neslyšel, o ničem jsem nečetl a možná ani sami tvůrci nemají doposud jasno. Každopádně výborné namluvení prvního dílu známými herci (především sympaťák Vašut v roli Tommyho, ale i Molčík, Rychlý nebo třeba Klapka byli skvělí) nastavilo laťku velmi vysoko a postupem času se právě dabing Mafie stal jedním z jejích rozpoznávacích znaků. Čeština ve druhém díle oficiálně bude, každopádně ukázky ani seznam dabérů zatím nebyly zveřejněny a případné trable ve výrobě či fixní datum vydání by mohl český dabing kvalitativně odnést. Doufám, že se tak nestane. Jen si totiž zpětně poslechněte, jak u Salieriho výstupů tuhla krev v žilách. 2. Změna doby odehrávání příběhu
Po opětovném dohrání prvního dílu (který jsem si zhruba podvacáté zopakoval především kvůli tomuto článku) jsem se opět přesvědčil, že atmosféra nejvíce funguje v prvních deseti misích, kdy se děj odehrává kdesi v období mezi roky 1930 a 1935. Jak se děj jedničky začne blížit čtyřicátým letům a technika se začne postupně rozvíjet, je to stálé výborné, ale dle mého názoru o něco méně. Druhá Mafie začne s příběhem táhnout na padesátá léta a já se té poválečné krize trochu bojím. Nikoliv, že by mě děsila její deprese, ale naopak se trochu obávám té vyspělosti obecně.  3. Rozšíření soundtracku
2K Czech se rozhodli pro nový díl vytvořit prý velkou škálu hudebních souborů, čímž tak trochu zákonitě odpadá to sladké kouzelné (nebo to „správné jahodové, jak by řekl Jiří Babica), které tkvělo v dokonalém soundtracku z prvního dílu. Šarm hudby v první Mafii vězel v tom, že si na ní hráč dokonale zvyknul. V Čínské čtvrti se automaticky spustila zpěvná Chinatown od Jeana Schwartze, na venkově hrál Minor Swing Djanga Reinhardta a například v pracovní čtvrti se rozezněl Lonnie Johnson a jeho The Mooche. Postupem hry se je hráč naučil téměř nazpaměť a věděl, co mu v dané pasáži bude hrát. Jenom si ty skladby se slzou v oku dnes poslechněte. Ve dvojce je totiž nahradí moderní rádio uvnitř vozu. 4. Dvojnásobná velikost města
Jsem sice rád, že Empire City bude dvakrát větší než Lost Heaven a zábavy si tedy hráč dopřeje dvakrát tolik, ale zase z toho nejsem natolik odvázán, abych kvůli tomu snědl králičí nohu a začal si sexuální románek s Haha Bimbi. Lost Heaven je dle mého názoru město velké tak akorát, aby jej hráč po nějakém čase dokonale znal a věděl alespoň přibližně, jak to kde vypadá. Co je totiž horšího, než když vám v druhé polovině hry někdo zadá úkol na druhé straně města a hlavní postava tvrdí, že ví kde to je, zatímco vy tam jedete poprvé. V jedničce to bylo dokonale zmáknuté taxikářskou misí Uprchlík, ve dvojce se žádný profesionální řidič nejspíš nevyskytuje. Dvojnásobně velké město se prostě za běžnou hrací dobu nazpaměť nenaučíte. 5. Rychlost automobilů
Jedna z nejdebilnějších výtek Mafie (a já jsem skutečně lidi, co jí něco kdy vytýkali, otevřeně posílal někam) od hrstky neukojených pařanů, byla pomalost aut. I teď mi ještě naskakuje na čele žíla a rád bych zakřičel, že ze staré mašiny nevymáčknete kdovíjaké kusy. Ale mám takový pocit, že v druhém díle se rychle jezdit bude a to je zároveň pátý bod mého hnidopišského žebříčku. To, že v jedničce nešlo zběsile projíždět městem a když už, tak alespoň s jistou decentností, dotvářelo tiše atmosféru skutečného města, kdežto třeba v GTA se nereálnou rychlou jízdou město a jeho provoz hráči úplně oddaluje. A já se toho oddalování bojím. 6. Multiplatformovost
Teď nebudu machrovat, jak dlouho se věnuji psaní o hrách a jaké hry jsem měl možnost hodnotit nebo aspoň s předstihem hrát – vím jen povrchně, jak se hra skutečně vyvíjí a jak se dělají hry na více platforem zároveň. Vím zkrátka jen to, že první Mafia byla vyvíjena pouze a jen pro počítače a veškeré ovládání a hratelnost obecně byla naprogramovaná na klávesnici. Druhý díl jde kromě počítačů i na konzole nové generace, tj. Xbox360 a PS3. A já se tak nějak laicky bojím, že ovládání postavy a pohyb kamery bude vývojem pro více platforem jakýmsi způsobem ovlivněn. I když, možná jsou tyto obavy skutečně plané a budu rád, když mě někdo vyvede z omylu. Nějaký chytřejší kolega nebo pak ve hře i sami tvůrci.  7. Hledání originality
Od prvního dílu uplynulo mnoho vody (vždyť je stejně stará jako leckterý školák z druhé třídy) a to nové a neokoukané, co všechny v tom pověstném roce 2002 tak zasáhlo, už se zcela pochopitelně okoukalo. Vždyť tehdy byl jediným vážnějším konkurentem GTA III a tato série, jak jistě všichni víme, je i přes podobné koncepty trošku o něčem jiném. Jenomže městských akcí se po úspěchu Mafie a později i Vice City objevila spousta (namátkou Scarface nebo oba díly True Crime) a Mafia II tak může přinést ledacos, ale ten pocit hraní něčeho nového už to zcela jistě nebude. Parádně využít daného okamžiku můžou vývojáři jenom jednou za svůj tvůrčí život a v případě značky Mafia se už tato chvíle dostavila. Kdoví, co se dostaví nyní. 8. Více možností zakončení příběhu
Fakt, že děj budeme moci v kampani několikrát měnit dle vlastní vůle a konců příběhu tak bude snad dokonce čtveřice, ve mě rovněž nahlodal lehké pochybnosti. Mnohokrát už jsem o tomto konceptu slyšel a tolikrát jej hrál, avšak líbil se mi pouze v případě hororové střílečky The Suffering a jinde mi rozdělení děje na více částí přišlo příliš umělé. Já bych si skoro přál druhou Mafii stejně lineární jako tu první. Mafia byla jako film nebo kniha, kterou jsem si natolik užil, že jsem jí chtěl hrát (vidět a číst) znovu a znovu – nikoliv proto, abych vyzkoušel, jaké to je zabít tohohle chlápka a ušetřit tohohle, ale abych si projel znovu ty samé momenty a oživil si, jak moc geniální věc to byla. Možnost býti zlým gangsterem i gangsterem s velikým srdcem mi takto z dálky ubírá onu maximální "nedotknutelnost" dějové linie. 9. Kamera za pravým ramenem
Zde jde ryze jen o můj subjektivní dojem z uniklých gameplay videí, které jsem měl tu čest vidět. Nikdy jsem si nezvykl na third-person akční hry, které snímají hráče z pohledu za pravým ramenem, čili máte záda hlavní postavy jakoby nalevo. Nevím, jestli videa představující celé mise nebyly z konzolové verze, a v té počítačové nakonec bude možnost ovládat hrdinu v ose jeho zátylku, ale po neblahé zkušenosti s vesmírným Dead Space, se tohoto trendu začínám docela bát. Dead Space měl totiž vše – atmosféru, fajn zbraně, nápady, ozvučení – ale to protivné ovládání společně s kamerou vpravo mě tak znechutilo, že mi tady na jeho ikonku na ploše už několik měsíců padá prach. Snad nebude tak zle, ale tady bych byl skutečně raději za tu starou dobrou klasiku.  10. Přílišná přísnost hráčů
Poslední bod této desítky nesměruji vůbec k týmu 2K Czech, spíše jenom chci poukázat na dojmy hráčů, které sami tvůrci nemohou nijak ovlivnit. Očekávání je nechutná věc a samozřejmý handicap pokračování úspěšných a oblíbených prvních dílů, se zcela jistě nevyhne ani Mafii II. Jakkoliv může být její druhý díl dobrý, každý jej bude srovnávat s tím, jak kvalitní byl první díl. Každé rozšíření nebo i jen zdánlivě připodobnění sérii Grand Theft Auto bude přijato s despektem a co s tím, že to třeba bude zábavné a užitečné – pořád tu bude banda lidí, kteří by stále chtěli to samé a to třeba i na enginu a v nezměněné grafice z předchozího dílu. Pokud mám u ostatních devíti bodů naději, že bude nakonec vše v pořádku a můj balíček pochybností bude smeten nebetyčnou kvalitou, desítka se splní nehledě na to, jak masakrální nářez Mafia II přinese. Snad ale tyto připomínky nebudou aspoň nijak zásadní. Vybavují se mi slova z jedné známé písničky, které říkají „If loving you was wrong, I dont wanna be right.". Asi takový je postoj většiny srdcařů, kteří by pro svojí oblíbenou Mafii přeskakovali jedovatý oheň, a kteří si zároveň nedovedou představit, jak bude vypadat Mafia obohacená o některé novinky. Já, i přes toto desatero pochybností, s nastíněnými novinkami souhlasím a u některých z nich chápu, že si to zkrátka a dobře herní svět vyžaduje. Doba prostě pokročila. Ve hře i ve skutečnosti. To, co bylo dokonalé před sedmi lety, dnes jen těžko může vyrukovat do konkurenčního boje s Grand Theft Autem 4, jednou z nejprodávanějších her všech dob, a přitom uspět. Jen věřím, a dle mnoha výroků autorů v to věří i tvůrci, že si druhá Mafie zachová tvář, onu charismatickou, drsně vtipnou a neobyčejně inteligentní tvář, která je vždy oddělovala od necharismatických, nuceně vtipných a neobyčejně blbých tváří o zfetovaných negrech a chlápcích s jednoručními samopaly. Když se toto podaří, pak už bude všechno jedno. Včetně tohoto nadneseného desatera. PS: I po sedmi letech je první Mafia neobyčejným zážitkem a stále mi připomíná leccos, ale rozhodně ne stupidní počítačovou hru pro masy hráčů.
19.04.2009
Zajímavosti #6 Vnímat Krásu - Zajímavosti
 Jak jsem naznačoval v předchozích minizprávičkách, byla jen otázka času, kdy mě pohltí dnes velmi populární server Twitter.com a trvalo to skutečně jen několik dní. Rozjel jsem svůj projekt Vnímat Krásu (odkaz) a jsem zvědavý, jak dlouho mě to bude bavit. Oproti příspěvkům na blog (o jejichž úsvitu jsem psal posledně) je tam vše hned hotové a nemusím se půl hodiny zabírat sestavením příspěvku, který stejně má mnohdy informační hodnotu shrnutelnou do tří delších řádků. Twitter má tedy rozhodně velkou výhodu, že se do něj dají rychle a "bezbolestně" zapisovat postřehy a nemusí se k nim vymýšlet další Babicovská vomáčka. Pokud by se tedy našel případný zájemce občasného prohlížení mého Twitteru, nechť zkusí nachvíli vnímat krásu.
- Jinak jsem se zamiloval do cédéček. Pravda, asi už je to trochu pozdě, když jim všichni předvídají brzký konec života, ale ono to stejně pořád zní strašně hezky. Naposledy jsem si udělal radost novým kusem od Counting Crows: Saturday Nights and Sunday Mornings – velmi svěží deskou, která, jak se dá vytušiti z jejího zajímavého názvu, je rozdělená na dvě části. První část o šesti písničkách je divočejší, rockovější a jako by připomínala rozjetý sobotní mejdan. Druhá polovina desky s podnázvem Sunday Mornings je plná melancholie a něčeho, co zdánlivě připomíná to ticho a klid nedělního rána, lehkou kocovinu a dozvuky divoké noci. Dále jsem si pořídil poslední desku Franz Ferdinand: Tonight včetně druhého bonusového disku, rovněž napěchovaného poutavou hudbou. Radost mi udělali i kluci z Oasis (Standing on the Shoulder of Giants), No Name (Live in Prague) a Lily Allen. - Všude se řeší gameplay video z druhé Mafie a podle dlouhých komentářů pod jednotlivými články jsem opravdu jeden z mála, kdo je s ukázanými obrázky skutečně spokojen. Jasně, že to pro mnohé nebude taková modla jako první Mafie, ale to je také zapříčiněno dobou a samozřejmě naprosto nesmyslně vysokým očekáváním, že přijde opět hra, která bude lepší než všechny současné akční adventury. Mě se video z druhé Mafie líbí velmi a především jsem v něm ihned našel jasně zřetelný rukopis té hry, která je narozdíl od konkurence lineárnější a je to jenom dobře. Přestřelky uvnitř mrakodrapu a i ty na střechách mají své kouzlo, díky kterému se na druhou Mafii velmi těším. Pocity lehčího orgasmu ve mně vyvolala i jízda autem a opravdu převelmi jsem zvědav, jak dopadne slibovaný český dabing. Pro kluky z 2K Czech zatím velký palec nahoru. - Martin Ludvík spustil internetovou aukci (odkaz), kde prodává značku dlouho mrtvého časopisu za cenu přibližně dvou miliard amerických dolarů. O této problematice (i když mě trochu děsí použít slovo problematika, protože mě to spíše baví nežli problémuje) se dostatečně pravdivě vyjádřil na svém blogu Bludr (odkaz). Mě osobně velmi zaujal včerejší příspěvek, ve kterém Ludvík na svém blogu otevírá svoji představu, jak by asi vypadal Excalibur, kdyby jej za ty dvě miliardy dolarů nějaký šťastlivec nekoupil. Ve svém příspěvku (odkaz) nabízí hromadu zajímavých bodů, ve kterých mě asi nejvíce zaujala diametrálně odlišná struktura časopisu, cílová čtenost 200 000 čtenářů za měsíc a samozřejmě žádná další příloha, protože to je největší zlo současné časopisové produkce. Začínám být silně nervózní – mám totiž pocit, že přichází časopis, který mi do mých nejistých osmnácti let přinese jakousi šipku, podle které konečně budu moci směřovat.
10.04.2009
Zku*vená poetika v hororu - Filmy
 Filmovým reakcím se na svém kulturním občasníku (je to podivný spojení, ale dalo by se říct, že můj blog docela vystihuje) rád vyhýbám. Díky československémuu gigantickému serveru CSFD.cz může uvádět své postřehy na jednotlivé filmy téměř každý a psát něco na pomezí krátkého komentáře a recenze si dovoluji jen výjimečně (třeba v případě Sněženek a Machrů – odkaz). Byl to však malý americký horor Vinyan, který mne donutil k sepsání plnohodnotného příspěvku, protože tak podivuhodně nasrán jsem u celkem obyčejného béčkového hororu už dlouho nebyl. Inu, teď bych se měl možná trochu poopravit, Vinyan belgického režiséra Fabrice Du Welze by děsně rád byl áčkovou látkou a ačkoliv mě tyto snahy filmařů většinou nechávají chladným, v tomto případě je cesta k absolutoriím klestěna tak okatě, že to bylo z diváckého pohledu na imaginární facku.
Manželskému páru zemře dítě (možná je ve filmu zmíněno jak, ale zřejmě nějak sofistikovaně, že jsem to vůbec nepochopil) a stále zdrcená matka uvidí na videu z nějaké chudičké thajské osady siluetu chlapce, který je jejímu synovi podobný. Jelikož jeho smrt byla pravděpodobně záhadná a jeho tělo se nikdy nenašlo, popadne matku amok a přemluví pochybujícího manžela, aby vysolil děsný prachy za výlet do oněch exotických míst. Toto všechno se děje tak prvních patnáct procent příběhu a do té doby je ještě vše celkem v pořádku. Ale jen co manželský pár vystoupí na pevninu, přestávají věci dávat smysl. Ženská začíná bláznit, pořád někam zmateně utíká a válí se v blátě. Chlap začne po chvíli blbnout taky a nikdo neví proč a jestli na závěr přijde nějaký twist, který celou tu zmatenost osvětlí. Od dobré poloviny jsem absolutně netušil, kde se hlavní dvojice nachází, kdo je ta kolona pomalovaných dětí, která na ně v jednom kuse hází šutráky a jakou logiku má ta návštěva kamenného chrámu? Velké WTF. Hledám poetiku, možná tam i něco je, ale nejsem si jist, jestli ve filmu, který po mě od začátku jasně chce, abych se ho bál, chci něco takového hledat. Jinak už teď vidím na CSFD ty jedince, kteří ji našli a pochopili a nebudou se stydět nacpat ke svému dlouhému komentáři pětihvězdičkové hodnocení. Já se od tohoto distancuji, mě bude asi vždy sympatičtější jednoduchoučký slasher s teenagery a legračním záporákem. A abych hned jeden takový úlovek vyzdvihl, moc se mi líbil norský snímek Dead Snow (odkaz), který možná spíš než hororem je opravdu povedenou komedií. Kdo je stejně jako já příznivcem humoru ala Od soumraku do úsvitu, jedině doporučuji ;) Nejlépe s partou kamarádů a s partou piv. PS: Příspěvek na blog hotový, a teď se budu do příštího čtvrtka učit autoškolu. Mít závěrečné zkoušky na své osmnácté narozeniny, z toho se může urodit převeliké zklamání.
26.03.2009
KNIHA: Travenian - Léto s Káťou - Literatura
 Není nad to si současný trend krvavých thrillerů (zdravím Jeffa Lindsayho a jemu podobné) čas od času obměnit nějakým klasickým žánrem a to myslím jak v oblasti filmové, tak i knižní. Po všech těch Sirotcích z Brooklynu, Prokletích Salemu nebo Písních Mrtvých, které mi zdobily stolek u postele posledních několik dní, jsem zvolil žánr, který je pro mé holčičí já téměř na vrcholu v oblíbenosti. No jo, ačkoliv to skrývám, jak jen to jde, pláču, když Naomi Watts odjíždí v Barevném Závoji zpátky domů, u Kmotra, když společníci zavřou dveře před nosem Diane Keaton a vlastně i na konci Amadea za zvuku mrazivého Confutatis, Maledictis. Chytré romantické příběhy u mě z jakéhosi důvodu fungují a Pokání Iana McEwana ve mě vzbuzují silné dojmy i měsíce po přečtení. A já chtěl zkrátka najít další takovou knížku, zamilovat se do hlavní hrdinky a fandit hlavnímu hrdinovi, aby přestal být takový tupec. A povedlo se? Zamiloval jsem se? Ano. Do Káti.
Léto s Káťou je román od Dr. Williama Whitakera, v literárním světě známého pod pseudonymem Trevanian. Nikdy jsem o tomto americkém autorovi neslyšel a ani jsem nečetl jeho (prý) známou knihu Šibumi. Prostě jsem si pod představou kvalitního romantického dramatu zakoupil jeho Léto s Káťou a doufal jsem, že mi nabídne alespoň kapku kladných emocí. Měl jsem zároveň tzv. čtenářské štěstí, že mi Trevanianova tvorba prozatím unikala a tak jsem nevěděl, že byl tento již šest let zesnulý spisovatel skutečně originálním tvůrcem. Děj knihy vás zavádí na francouzský venkov do léta roku 1914, několik dní před Velkou válku. Hlavním hrdinou je čerstvě vystudovaný lékař Jean Marc Montjean, který začíná pracovat na vsi jako lázeňský lékař. Čirou náhodou potkává krásnou Káťu Trevillovou, dívku obdivuhodné inteligence a morální čistoty. Setkává se také s jejím bratrem – dvojčetem, prazvláštním pařížským mladíkem, a s jejím otcem, starým a lehce vyšinutým vědátorem. Montjeanova okamžitá láska ke Kátě je ovšem omezena brzkým odjezdem Trevillových a tak má hlavní hrdina jen několik dní, aby přesvědčil svojí milovanou setrvat s ním na celý život... Pokud někdo z vás Léto s Káťou četl, pravděpodobně vám můj popis děje přijde trochu zbytečně dramatický. Ano – Trevanian ve svém vzpomínání na ono magické léto před válkou nikam nespěchá a nechá vás společně s hlavním hrdinou koupat v bláznivé zamilovanosti a dvoření mladé dámě. I přesto má ale jeho vyprávění obdivuhodný spád, tvůrce skvěle vykresluje nejistotu a tajemnost hlavních postav a drží čtenáře ve velkém napětí. Ono totiž je Léto s Káťou na romantický příběh od začátku protknut solidní dávkou tajemna a z Trevanianova slohu čas od času příjemně uniká Edgar Allan Poe, konkrétně jeho tvorba psychologických hororů. Více o rozvinutí příběhu naznačovat nechci – to mystično by si měl každý umět najít sám. PS: Do post skripta bych ještě milerád doporučil knihu Gillese Leroye – Alabama Song. Pro více podrobností doporučuji tento podcast (odkaz).
|
